Dvaadvacátého prosince 1954, přesně na rozhraní vlády znamení Střelce a Kozoroha se kolem osmé hodiny ranní v porodnici v Jablonci nad Nisou narodilo mamince Haně Juklové děťátko ženského pohlaví. Tu noc napadla spousta sněhu..... pro rodičku nemohla přijet sanitka, a tak musela ujít několik kilometrů směrem k porodnici v závějích pěšky.....

Holčička potom rostla a rostla v domě se svou matkou Hanou, otcem Vladimírem, babičkou Emílií a mladší sestrou Vladimírou. Měla různé talenty, jako například sportovní (chodila do výběrové sportovní třídy se zaměřením na lehkou atletiku, ale milovala gymnastiku), výtvarný (v patnácti si koupila paletu a olejové barvy a namalovala několik pěkných obrazů, a pak ty barvy zase odložila), talent pro ruční práce (když byla větší, šila si na sebe všechno včetně kožených bund a kabátů), i talent slovesný. Když se jí ptali, čím by chtěla být, až bude veliká, odpovídala, že by chtěla navlékat korále jako sousedka Bláhová. V pubertě začala milovat písničky a srpen 1968 strávila s kamarády na schodech před domem řvouce Bratříčku, zavírej vrátka, Hele lidi a Massachusetts, tehdejší veliký hit svého velikého idolu Václava Neckáře. Zhruba v osmnácti letech začala na potkání tvrdit, že bude zpěvačkou, pro což však neměla téměř žádné předpoklady. V rodině široko daleko nikdo s hudebním talentem ani zkušenostmi.....na rozdíl od dětí ze sousedství, kterým zůstal v domě klavír po Němcích, v jejich domě zůstal po Němcích jen hákový kříž ve sklepě..... až později si sama koupila za 500,- Kčs jeden hodně starý a rozvrzaný, na kterém se naučila vyťukávat první tóny..... v té době dostala navíc od rodičů za 210,- Kčs k narozeninám první kytaru a u tohoto nástroje pak už zůstala.

Jediné, čím byla obdařena, byla muzikálnost, láska k hudbě, píle, pracovitost a obrovský motor, který ji hnal za jejím snem. Neměla nijak velký hlas, sice barevný, ale od přírody špatně posazený, neznala pěveckou techniku. Navíc měla sklon k fonastenii (slabost hlasivek) a od narození (jak se ukázalo při lékařských vyšetřeních mnohem později) neadekvátně zbytnělé skořepy měkkého patra, což je pro zpěvačku, která potřebuje, aby hlas v rezonančních dutinách co nejlépe rezonoval, doslova antipředpoklad..... s touto "výbavou" se holčička rozhodla stát profesionální zpěvačkou a všem okolo i své rodině zarputile tvrdila, že je to její poslání. Významně si ťukali na čelo a snažili se jí vysvětlit, že když vystudovala ekonomiku zahraničního obchodu, měla by jít pracovat někam do Jablonexu a vyjet za obchodem do světa...a taky říkali, že jí to zpívání stejně za chvíli přestane bavit tak jako atletika, gymnastika, malování, jako všechno...holčička však měla jako životní osmička (pro znalce numenorologie) zvýšený cit a smysl pro spravedlnost a chtěla kromě zpívání taky vystudovat práva. O správnosti své cesty a jejím velkém smyslu byla bytostně přesvědčena. Na právnickou fakultu se naštěstí pro ni i českou justici nedostala (při své umělecké přecitlivělosti by v jednacích síních při vynášení rozsudku pravděpodobně usedavě plakala...), proto po maturitě nastoupila na Okresní soud v Jabloni nad Nisou jako zapisovatelka a sekretářka předsedy soudu a ve volném čase zkoušela hrát na kytaru, psát texty k písničkám a zpívat. Na vstoupení zvaném "III. jarní dostavník" v jabloneckém divadle (kde zpívala ve folkovém duu s Eduardem Andršem) si jí všimla Soňa, kapelnice skupiny Jizerská Protěž, která jí "hodila lano" (1973). Taky jí půjčila 1.200,- Kčs na její druhou, mnohem lepší kytaru zn. Schneider, kterou potom po několik měsíců splácela ze svých skromných výplat.....a tak se s největší vervou pustila do zpívání a hlásek, který měla, si nevěda nic o pěvecké technice zničila. Následky této zhoubné činnosti pak po léta napravovaly profesorky a profesoři na Lidové konzervatoři v Praze a hlavně Blanička Sládková ze sboru Národního divadla, která se jí stala celoživotní kamarádkou. Po třech letech strávených na okresním soudě pracovala tři roky v k.p. Preciosa Jablonec n. N., kde defnitivně pochopila, že úřednice z ní opravdu nebude (v pracovní době tajně textovala, šila a pletla) a měla by se nejspíš vydat úplně jinou cestou, aby mohla naplnit své poslání.

V r. 1978 se provdala za sadovnického architekta Petra Svobodu a z Hany Juklové se stala Hana Svobodová. Amatérsky však zpívat nepřestala, právě naopak - začala snít o dráze profesionální a připravovat se na ni.

 Z Jizerské Protěže pak vedla její cesta do countryové skupiny Volupsije (komponovaný pořad Veselice na mlatě v režii Petra Novotného - 1979), potom následoval Taneční orchestr Jiřího Pecháčka a krátce dokonce liberecká dechovka Celestýnka.

V roce 1981 se rozjela sama s kytarou do Světlé nad Sázavou na soutěž zpěváků nazvanou Světelská flétna. Přišla, viděla a zvítězila. Přestože jako vítězka nepostoupila do Jihlavy (o dva roky překračovala pětadvacetiletý limit), lze toto vítězství považovat za bod zlomový a za pomyslný začátek její profesionální kariéry. Pak už následoval ústecký countryový Kamion, pražský soubor Ananas Orchestra (obdoba Kučerovců) a v r. 1984 byla přijata na základě konkurzu do divadla Semafor. Tam účinkovala v pořadech Návštěvní den č. 7 a Haló zavěste, volá Semafor. Protože umělců s příjmením Svoboda a Svobodová bylo v Semaforu ve skupině Miloslava Šimka na jeden metr čtvereční příliš mnoho, bylo jí doporučeno, aby si vymyslela pseudonym. A tak se Hana Svobodová stala Hanou Horeckou. V Preciose totiž obdivovala příjmení sekretářky ředitele, která se jmenovala Borecká. Ale protože byla z hor, napadlo jí změnit "Borecká" na "Horecká".....to už dávno nebyla holčičkou, ale ženou bojující se všemi nástrahami cizího velkoměsta a nelítostného showbusinessu. Pro přecitlivělé, nesmělé a bojácné stvoření opečovávané celé dětsví milující babičkou bylo setkání s pražskými devianty a stěhování se z jednoho podnájmu na druhý šokem vskutku nevídaným.....měla za sebou jedno nepodařené manželství (rozvod po třech letech v r. 1981), na krku novomanželskou půjčku a byla matkou dcerky Hanky, s péčí o niž jí pomáhali rodiče. Život začínající profesionální zpěvačky tehdy z valné části vyplňovalo cestování autobusem s velkou žlutou kabelou mezi Jabloncem a Prahou.

Když jednou našla ve schránce po ročním angažmá v Semaforu telegram od Petra Novotného s žádostí, aby mu zavolala, letěla do telefonní budky, div se nepřerazila. Dostala nabídku stát se zpěvačkou skupiny Fešáci a nezaváhala ani vteřinu. Pak nastalo jedno z nejhezčích období její pěvecké kariéry, na které bude po celý zbytek života vzpomínat - splnění dalšího snu.....zkoušelo se o prázdninách 1984 v Liberci a "ferman" (plán vystoupení) na září obsahoval seznam 45 vystoupení.....pravidelné návštěvy třiceti salonových měst, "dvojáky", "čtveráky" a v táborském divadle dokonce "šesteráky" (šest vystoupení ve dvou dnech).....s Petrem Novotným, ale hlavně s "fešáckým básníkem" Janem Turkem (se kterým potom žila sedm let na pražské Invalidovně) napsali spoustu pěkných písniček a moc a moc se nasmáli. Největší legraci totiž Fešáci vždycky plodili v zákulisí (nejvíc Turek), protože mnoho z těch fórků nebylo na jevišti prezentovatelných.....byla to profesionální práce na vrcholné úrovni. Se silnými a zajímavými osobnosti, skvělými autory a špičkovým režisérem a manažérem v jedné osobě (Petr Novotný).....setsakra dobrá škola.....takový způsob práce neexistoval v žádném jiném souboru tehdejšího showbusinessu a pravděpodobně ani takový divácký zájem (K. Gotta a H. Vondráčkovou nepočítaje). Byla to továrna na legraci, a tak ji dělali. Najezdili po naší zemi tisíce kilometrů, domů se chodili jenom vyspat. 

Hlavně kvůli své dceři, o kterou se nemohla na dálku při "fešáckém vytížení" starat, přijala v r. 1988 nabídku od skupiny Schovanky. S nimi začala vyrážet v předrevoluční době nejdřív do NDR a pak i dál na západ od našich hranic, což bylo časově daleko méně náročné než zpívání s Fešáky, ale o to zajímavější a dobrodružnější. Tam také poznala svého druhého manžela, kterého si v srpnu roku 1994, vzala. Po rozpadu Schovanek na dvě poloviny (tehdy se tak nějak rozpadalo všechno) jí začalo druhé nejšťastnější umělecké období poznamenané porevoluční euforií a později tvrdou prací v konkurenci skupin západní Evropy.

Se svou vlastní kapelou Sally Rose Band (v ČR Nové Schovanky) za vydatné pomoci ostatních členek (Ivy Hajnové, Nory Romanovské, Blanky Opatrné, Marcely Valentové), bubeníka (Karla Kopice) a manažera (Jana A. Vaculíka) vyrazili dobývat svět a po několik let se jim nebývale dařilo.....a tak se původní přání jejích rodičů nakonec přecejen splnilo.....viděli zemí moc a moc, stáli na jevištích s velkými světovými hvězdami, najezdili tisíce kilometrů, měli spousty nevšedních zážitků a přinesli radost mnoha lidem.....to už byla nejen zpěvačkou, kytaristkou, kapelnicí a později i manažerkou, ale také textařkou a skladatelkou. Natočila řadu televizních pořadů, vytvářela rozhlasové pořady o country hudbě a psala do časopisů. Spolu se svým manželem, který byl v šedesátých letech bigbítovým zpěvákem, pak manželem Petry Černocké, později vrchním kriminálním radou České republiky a nakonec lobistou v parlamentu, plnila stránky bulvárních časopisů. V jedenačtřiceti letech porodila v r.1995 druhou dceru Julianu Magdalenu a po dvouměsíční mateřské dovolené pokračovala v koncertování po západní a severní Evropě. Jeden výjezd podnikli s kapelou až na vzdálené Filipíny, kde zpívali v hotelu Manila v Manile v rámci "Týdne české kuchyně" a podnikatelské výměny obou zemí. U hotelového bazénu potkávala herce Davida Hasselhofa a přejídala se filipínskými pochoutkami a mangem na tisíc způsobů.....

Všechno má svůj konec a činnost skupiny Sally Rose Band byla v r. 2002 po vystoupení na festivalu ve francouzském Mirande (Gaskoňsko) po třinácti letech ukončena. Pak už se zpěvačka začala zajímat o ezoterní vědy, napsala svou první knížku "Jak jsem zhubla s hvězdami aneb Zázraky se dějí" a začal se jí zase jednou od základu měnit život.....

Koncem roku 2003 se zhruba na dva roky stala podnikatelkou - otevřela si půjčovnu svatebního a společenského oblečení v pražských Dejvicích. Přestože se od konce roku 2002 rozváděla a toto několikaleté období nepatřilo k nejlehčím v jejím životě (rozsudek o rozvodu nabyl právní moci v r. 2006), na zpívání nezanevřela a když dostala v r. 2004 z daleké Austrálie pozvání k vystoupení pro naše krajany v Sydney a v Melbourne, s nadšením jej přijala. Vánoce a Nový rok 2004-5 strávila díky tomu s oběma svými dcerami na Novém Zélandu, kde starší Hanka žije. Tam také oslavila své kulaté životní jubileum. Kromě toho v této době vedle svého podnikání vystupovala ve společném pořadu s Josefem Lauferem a pražskou country-rockovou skupinou Netto a účastnila se jednorázového projektu se Zuzanou Stirskou v Rakousku. V té době vznikla nahrávka písně Down in the River to Pray se Zuzanou Stirskou a její dcerou Vicky.

Zhruba od roku 2005 pak koncerovala se svým ženským triem "C.T. Hany Horecké" (se Zdeňkou Horáčkovou a Soňou Herčíkovou) nebo s muzikantem Romanem Slavíkem na letních country festivalech.

V r. 2007 jí hudební vydavatelství B.M.S. vydalo desku "Best of 1990-98" a v r. 2008 vyšla u téhož vydavatelství šestá sólová řadová (celkově jedenáctá, počítáme-li alba kapelová) deska nazvaná "Trocha country Andělům" (titulní píseň této desky není fikce ani literatura, ale skutečný neuvěřitelný příběh). Na obou deskách lze najít dueta, a to s Mirkem Hoffmannem, Josefem Lauferem a Romanem Slavíkem.

Nejnovějším hudebním projektem současné doby je společný pořad jejího tria s Yvonne Přenosilovou jako hostem a práce na materiálu pro další desky.

Kromě toho neposedná zpěvačka totiž fušuje do řemesla spisovatelům a v poslední době se intenzivně věnuje své knize s názvem Takovýho psa mám taky aneb Andělé to cítí jinak.(o komunikaci se zemřelou matkou, problematice indigových dětí, o spirituální krizi člověka na duchovní cestě, mimosmyslovém vnímání, o lásce duchovních dvojčat a komunikaci s anděly).

Protože je znalá karmických zákonů, dobře ví, že všechno vždycky bylo a je přesně tak, jak být mělo a má, a nebýt jejích životních kotrmelců, nemohly by například vzniknout písničky, které takto vznikly...a těch pár slziček, které Vám možná při jejich poslechu ukáplo, bylo zapotřebí pro povznesení Vašich duší, což vždycky byl, je a bude důvod k oslavě....!